Island

Laugavegur Trail

Laugavegur Trail

Divoké řeky s vodopády, ledovce, sopky a láva, zelené kopce, pustá sopečná krajina, nekonečná sněhová pole, termální prameny, duhové hory. Pokud chcete poznat kus Islandu jinak než přes okno auta z půjčovny, Laugavegur Trail vám to vše naservíruje v neuvěřitelně koncentrované podobě. Až se to ani nezdá jako výtvor přírody, ale jako produkt dobrého marketingového oddělení cílící na lačné turisty. Naneštěstí do toho může vstoupit počasí. To nám dokázalo, že tady jsme v zemi ledu a ohně a instagramové fotky s azurovou oblohou nejsou zárukou vůbec ničeho.

Než vyrazíme

Laugavegur je trail spojující oblast Landmannalaugar a vesničku Skógar na jihu Islandu. Se svou délkou 80 km je vhodný na rozdělení do čtyř dnů, přičemž každá etapa začíná a končí u nějaké chaty či kempu. Vzhledem k zákazu volného stanování v této oblasti se příliš jiných možností dělení ani nenabízí. Zvolit se dá v podstatě jen směr chůze – ze severu na jih, nebo z jihu na sever. Velká většina lidí volí z nějakého důvodu variantu první, ale my jsme to viděli jinak. Půjdeme na sever, protože v Landmannalaugaru jsou termální prameny, do kterých se po treku alespoň na den naložíme. Příliš rozhodování nestojí ani výběr termínu. Trasa je kvůli počasí přístupná jen několik měsíců v roce – zhruba od půlky června do půlky září – takže rozhodující je vesměs jen cena letenek.

Přestože samotná trasa není pro trochu zdatného jedince nijak náročná a ročně ji chodí tisíce turistů, rozhodně se nevyplatí přípravu podcenit. Po předloňském West Highland Way ve Skotsku už víme, že promoklé oblečení náš šťastnými nedělá a doplnili jsme nepromokavou výbavu a teplé oblečení, připraveni tak čelit jakýmkoliv živlům. Alespoň jsme si to v tu chvíli mysleli. Pětikilová hromada jídla nacpaná v krosnách nám zas slibovala nezávislost na necelých šest dní.

Hned po příletu jsme se přesunuli do kempu v Reykjavíku. Skvěle vybavený kemp je místem, kde většina cestovatelů začíná a končí své islandské dobrodružství. Společenská místnost se každý večer stává přehlídkou různých národností, kulinářských výtvorů (čti konzervy) a příběhů. Třeba takový holandský cyklista. Po příletu se mu na kole rozbila brzda a vzhledem cenám místních cykloservisů nikam ani nevyrazil. Doufám, že tam smutně nesedí dodnes. Kromě rad od těch, kteří se z treku zrovna vrátili, jsme od odjíždějících Čechů vyfasovali plnou kartuši a v hromadě odložených věcí jsem našel sandál, který se mi podařil zničit hned první večer (přitom jsem je po patnácti letech už považoval za nezničitelné).

Do 150 km vzdáleného Skógaru jsme se přesunuli autobusem druhý den odpoledne. Sympatický řidič autobusu nás vysazoval do deště a mlhy se slovy, že to je nejhorší léto za sto let. Údajně se v takovém počasí dá sledovat akorát fotbal a ne chodit po horách. Nás fotbal nezajímá, tak nám zbývaly jen ty hory. Při pohledu na deštěm nasáté a psychicky vysáté turisty vracející s z kopců s tím, že to po půl dni chůze museli otočit, ten fotbal v telce nezněl zase tak špatně.

Den 1

Skógar – Thórsmörk | 25 km | 10 hod.

Počasí se do rána pochopitelně moc nezměnilo. Při pohledu na Romču smutně bojující se snídaní a vrcholky kopců v mlze jsem nevěděl, jestli někam vůbec půjdeme. Na tento úsek se rozhodně vyplatí přivstat. Trasa je poměrně dlouhá a začíná tisícimetrovým stoupáním do sedla mezi dvojici ledovců Eyjafjallajökull a Mýrdalsjökull. A tak jsme nakonec o půl osmé vyrazili.

Hned ze startu je potřeba vyšlapat nad mohutný vodopád Skógafoss, který nevynechá snad nikdo, kdo objíždí autem celý ostrov. Po chvíli nám z pohledu zmizelo parkoviště plné aut a karavanů a najednou jsme byli na cestě sami. Jak málo stačí k opuštění mainstreamové trasy. Několik dalších hodin jsme pozvolna stoupali podél zeleného kaňonu s hučící řekou Skóga a postupně se přibližovali k mrakům, visícím nám těsně nad hlavami.

Zhruba v polovině trasy a téměř v nejvyšším bodě je samoobslužná chata, ve které se dá při nepřízni počasí přenocovat, případně postavit stan v jejím okolí. Tady už jsme začali potkávat lidi, kteří jdou trek v opačném směru. Ideální na výměnu informací, co koho čeká.

Znáte tu radost z nevšedního zážitku, když v létě narazíte na sníh? Tak ta radost přejde hodně rychle. Šlapat nahoru a dolů v měkém sněhu s krosnou na zádech a viditelností padesát metrů je sice nevšední, ale rozhodně se u toho nesmíte ztratit. Trasa je vyznačená žlutými tyčemi, ale ne vždy dohlédnete na tu další, takže mobil s offline Mapy.cz mít rozhodně v kapse.

Druhá polovina trasy je už jen z kopce. Řekl bych, že jsme si užívali panoramata, ale vlastně jsme dlouho neviděli vůbec nic. O to více vás překvapí leskle černá láva, která z ničeho nic přetíná sněhové pole, po kterém jdete. Je to aktuálně nejčerstvější láva na Islandu a má ji na svědomí sopka Eyjafjallajökull. Ti, co se snažili v dubnu 2010 dostat někam letadlem, určitě ví, o čem je řeč, neboť uzavřela letecký prostor nad celou Evropou. Do pěkného kempu v Thórsmörku, ležícího těsně za ledovcovou řekou, jsme dorazili před večerem.

Den 2

Thórsmörk – Emstrur | 15,5 km | 7 hod.

Druhý den byl kandidátem na odpočinkový den. Poloviční délka prvního dne a malé převýšení. A hodně deště. Nepromokavé oblečení jsme s nadšením navlékli už asi půl hodiny po startu a do večera ho nesundali. Hned z rána nás měl čekat brod řeky protékající v širokém ledovcovém korytě, ve kterém jsme se ještě před samotným brodem na hodinu ztratili. Nezabránila tomu ani naše nepromokavá mapa. Je zřejmě lepší držet se čehokoliv, co jen trochu připomíná značení (klacík, vlaječka, hromádka kamení), než svého instinktu.

Brodění řek je na Laugavegur trailu vyhlášené. Každý má předem nastudované, že sandály pro tento účel musí být po ruce a pohorky na krosně pevně přivázané. Ne že by bylo v dešti příjemné zouvat boty a lézt do ledové řeky, ale nakonec se z toho stala rutina. Nehledě na to, že vás to donutí umýt si nohy.

Celý den byl lehce nahoru a dolů v okolí kaňonů a řek. Co si budeme povídat, krajina jak z Pána prstenů. O to vtipnější je pohled na asijského turistu s deštníkem v ruce. Ten asi před cestou nečetl o islandském horizontálním dešti. V závěrečné fázi trasy šplháme do sedla a máme před sebou rozlehlou planinu schovanou mezi vrcholky kopců. Na jejím konci už z dálky vidíme tábořiště Emstrur. Je to patrně nejhezčí místo na nocování z celé trasy. Několik chatek pro ubytované a stany rozeseté okolo potoka poblíž. Nabídka služeb je standardní: sprcha za poplatek a mobilní signál žádný. Bohužel k dispozici není ani přístřeší, kde by se v dešti dalo povečeřet.

Den 3

Emstrur – Álftavatn | 16 km | 7 hod.

Snídáme v závětří záchodů po boku španělských turistů. Nevím, jestli je bizardnější poslouchat zvuky oné místnosti při snídani, nebo potkat v horách Španěly. Mlha a vítr každopádně pomalu ustupují a my máme před sebou nejhezčí den trasy. Balíme stan a vyrážíme – jako obvykle opačným směrem, než většina tábora.

Kromě pěkného počasí jsme měli ještě jiné zpestření. Zrovna ten den se běžel každoroční Laugavegur Ultramarathon. Běžci startovali v 9 z Landmannalaugaru a mířili na jih do Thórsmörku, asi 55 km, takže jsme nedočkavě vyhlíželi prvního běžce. Dočkali jsme se zanedlouho. Sympatický Islanďan v tílku a kraťasech na nás s úsměvem mávnul a zmizel nám za zády. Po asi dvou hodinách měl za sebou to, co jsme šli ještě den a půl. No co, nám nešlo o čas, ale o prožitek.

Třetí den to byly nekonečné černé planiny, na kterých měl člověk pocit, že se ani nepohybuje. Okolní kopce mizející v mracích, brodění řek a všudypřítomní běžci. Konečně jsme si všechno mohli užít i bez boje s přírodními živly. Do kempu ležícího na břehu jezera Álftavatn jsme dorazili brzy. Na ubytování padla poslední hotovost a tak tak zbyly drobné na společnou sprchu. Ono se sice dá skoro všude platit kartou, ale často chybí mobilní signál, takže se na to nedá moc spolehnout. Při večeři jsme posbírali pár paprsků večerního slunce a zalehli.

Den 4

Álftavatn – Landmannalaugar | 21 km | 9,5 hod.

Většinou spíme ve stanu se špunty v uších a klapkami na očích, takže okolní dění moc nevnímáme. Toto ráno jsem ale tušil, že se venku něco děje. K tomuto pocitu patrně přispěl fakt, že mě už několik hodin po obličeji neúnavně liskala stěna stanu. O stabilitě našeho stanu jsem neměl nikdy nejmenší pochybnosti, ale když jsem po sundání klapek viděl, že se strop stanu v nárazech větru skoro dotýká země, mírně jsem znejistil. Po chvíli bylo jasné, že musíme zasáhnout a jali jsme se podpírat stan rukama, aby nedošlo k nevratný strukturálním změnám. Vaření snídaně uvnitř stanu tak mělo jen dva možná závěry – buď se najíme, nebo v tom stanu uhoříme.

Nakonec jsme zdárně posnídali a stan ve větru sbalili. Ohnuté duralové tyčky našeho stanu nám budou toto příjemné ráno ještě dlouho připomínat. Další nepotěšující zprávu nám přinesla slečna na recepci, když jsme jí oznámi, že se chystáme na sever do hor. Zkušenosti této Islanďanky praví, že když hodně fouká u jezera (to ráno asi 60 km/h), nahoře fouká ještě víc. K tomu samozřejmě déšť a sníh. I přes její mírný odpor jsme s respektem pomalu vyrazili s tím, že se kdyžtak vrátíme.

Bylo to tiché ráno. Pomalu jsme v dešti a větru stoupali a mě se hlavou honilo, jestli v takovém počasí mám Romču do hor tahat. Šouráme se do blátivého kopce, hlavy skopené k zemi. Po asi třech hodinách jsme v protisměru začali potkávat turisty, kteří nás ujistlili, že to sice za moc nestojí, ale jde to. Krajina to je nepopsatelná. Sněhové pole střídají jílovité kopce s bublajícími horkými prameny. Síra jde cítit na každém kroku. Tako si představuju cestu do nitra země.

Kopce vystřídala planina s nekonečnými sněhovými poli. Nehledě na nepromokavé kalhoty jsem byl mokrý až na zadku a začínal toho mít dost. Spásou je chata Hrafntinnusker ležící asi v polovině trasy. Sice neubytované hosty pustí jen do předsíně o čtyřech metrech čtverečních, ale i to byl pro nás v tu chvíli pětihvězdičkový hotel. V okolí chaty se dá i stanovat, ale k tomu by nás nedonutili ani kdybychom dostali dva žetony na sprchu zdarma. Rychle jsme začli sestupovat.

Nálada se zlepšovala s tím, jak ubýval sníh a mizely mraky a déšť. Nakonec jsme si mohli vychutnat neuvěřitelné pohledy na duhové hory. Jeden z těch nejhezčích zdobí úvod tohoto článku. Do velkého tábořiště v Landmannalaugaru jsme dorazili těsně před sedmou, ale díky věčnému světlu není problém jít až do půlnoci. Jsme v cíli. Osmdesát kilometrů a čtyři dny chůze není mnoho, ale pocitově nám to přijde mnohem více. Viděli jsme a zažili tolik, že to může nabídnout asi opravdu jen Laugavegur Trail.

Co dál v Landmannalaugar?

Landmannalaugar je úplně jiné tábořiště, než na jaké jsme narazili na trase. Je to jakýsi basecamp pro okolní hory, živoucí místo. Skvělé sociální zázemí, společenská místnost ve velkém stanu, malý obchod a kavárna ve starém autobusu a hodně lidí. Vede sem totiž silnice (v našem měřítku polňačka) a denně se zde otočí několik pravidelných linek autobusů. K tomu spousta aut z půjčoven. Po tom co jsme poslední dny prožili bylo úsměvné najednou vidět turisty s kufry na kolečkách nebo vystajlované jedince popíjející pivo.

Každý sem nepochybně jede s jinými cíli, ale všichni jsou tu kvůli okolní přírodě. Tábořiště Landmannalaugar je zasazené mezi duhové hory a nabízí řadu jednodenních výšlapů (viz mapa na recepci). My jsme vyrazili na sever na čtyřhodinový okruh po modré k sopečnému jezeru Ljótipollur. A vám to rozhodně doporučujeme taky.

Finále grande našeho putování ovšem mělo být to, čím je Island tak vyhlášený. Počasí se nad námi slitovalo a naservírovalo nám kýčovitě azurovou oblohu, kterou jsme sledovali naloženi v termálních pramenech. V jezírku poblíž tábořiště se mísí horký a ledový pramen, takže vám můžou mrznout nohy a zároveň si opaříte záda. Dokonalé. Leželi jsme tam nejednu hodinu a smáli se tomu, že ještě den nazpět jsme se promoklí brodili ve větru sněhem. A takový je Island.

Praktické informace

Rozdělení do dnů: 1. Skógar – Thórsmörk (25 km, 10 hod.); 2. Thórsmörk – Emstrur (15,5 km, 7 hod.); 3. Emstrur – Álftavatn (16 km, 7 hod.); 4. Álftavatn – Landmannalaugar (21 km, 9,5 hod.). Celkově jsme na Islandu strávili 9 nocí (první v Reykjavíku, druhou ve Skógaru, čtyři na treku, další v Landmannalaugaru, a dvě zase v Reykjavíku).

Kempy a chaty: 0. km, kemp ve Skógaru pod vodopádem (jen stan 1800 ISK/os., sprcha 300 ISK); 12,5. km, chata Baldvínsskáli v horách (možnost stanů i chaty, bez sprchy); 14. km, chata Fimmvörðuskáli v horách (lehce mimo trasu, nenavštívili jsme); 23. km, kemp Básar (stany, vypadal vybaveně); 25. km, tábořiště Thórsmörk Langidalur (stany i chata, stan 2000 ISK/os., sprcha 500 ISK); 27. km, kemp Volcano Huts (lehce mimo trasu, nenavštívili jsme, ale prý luxusně vybavený); 40,5. km, tábořiště Emstrur/Botnar (stany i chata, stan 2000 ISK/os., sprcha 500 ISK); 52. km, tábořiště Hvanngil (stany i chata, sprcha); 56. km, tábořiště Álftavatn u jezera (stany i chata, stan 2000 ISK/os., sprcha 500 ISK); 67. km, chata v horách Hrafntinnusker Hut (stany i chata); 77. km, kemp Landmannalaugar (stan 2000 ISK/os., sprcha 500 ISK). Kemp v Reykjavíku stojí 2400 ISK/os., v ceně je ale i kuchyň a sprchy.

Značení: všelijaké. Někdy barevná značka, na sněhových polích žluté tyčky nebo hromady kamení. Ukazatel s kilometry pouze na pár místech. Dá se to jít bez mapy, ale doporučujeme stáhnout mapu Islandu do Mapy.cz, kde je trasa zaznačená (při ztracení v mlze vám pomůže vrátit se na trasu). My měli ještě papírovou mapu trailu 1:75000, která se dá koupit i v Česku.

Obtížnost: střední. Dva dny s malým převýšením, dva dny asi s tisícimetrovým. Trasa samotná tedy náročná není, obtížnost tvoří spíše počasí (chůze ve sněhu, déšť).

Počasí: asi může být různé. My jsme se strefili do nejhoršího léta za 100 let, denní teploty 7 – 12 °C, noční ke 3 °C. Déšť každý den, někdy celý v kuse. Nad 1000 m ležel sníh. Podle internetu bývá ale léto i s azurovou oblohou a teplotami na tričko. Takže je to o štěstí. Víte, že jedno z národních jídel na Islandu je zmrzlina?

Vybavení: standardní do tohoto klimatického pásma, ale pár věcí bych zdůraznil. Nepromokavé oblečení – membránová bunda a alespoň trochu nepromokavé kalhoty, s pláštěnkou to nepůjde. Náhradní suché oblečení (baselayer) a spacák v nepromokavém vaku. Sandály a trekové hole jsou velké plus při brodění řek. Stan by si kromě deště měl poradit i s větrem, který je na Islandu poměrně vyhlášený. Boty jsou otázkou názoru, my měli kožené pohorky, v nízkých botech bych se ve sněhu brodit nechtěl. Čelovky jsme nepoužili, zato klapky na oči jo – světlo je i o půlnoci. Kartuše (šroubovací i Campingaz) se dají v Reykjavíku sehnat lehce.

Termín: my jsme byli 10. – 19. 7. Trail je kvůli počasí (především sněhu) přístupný pouze asi od půlky června do půlky září! Mimo sezónu nejezdí do vnitrozemí ani busy.

Doprava: pokud si na Islandu nepůjčujete auto, tak zbývají jen autobusy, které jsou dost drahé. Letiště – Reykjavík: společnosti Gray Line (jeli jsme z letiště za 2800 ISK/os.), Reykjavik Excursions (jeli jsme na letiště za 4200 ISK/os.) a dále běžná autobusová linka. Reykjavík – Skógar: společnost Reykjavik Excursions (6700 ISK/os.). Landmannalaugar – Reykjavík: opět Reykjavik Excursions (8500 ISK/os.). Všechny jízdenky se kupují předem na internetu, často se dají domluvit místa vyzvednutí/vysazení (např. Campsite v Reykjavíku). Letěli jsme s Wizz Airem (tam z Katowic, zpět do Budapeště) za 10800 Kč (zpáteční, dvě osoby a jedno odbavené zavazadlo za 3000 Kč!).

Zdroje informací: vzhledem k rostoucí popularitě Islandu není o informace o Laugavegur Trailu nouze. Doporučuju skvělý blog od Fijalky nebo v angličtině třeba Frugal Frolicker. Rozhodně sledujte Safetravel, kde najdete aktuální varování (schůdnost, sníh atd.) a kde můžete zaregistrovat i svůj harmonogram. Na počasí je dobrý Vedur, který je i jako aplikace do mobilu.

Rozpočet: je dán hlavně cenou letenky a dopravou na Islandu. U nás to na osobu vypadalo asi takto: letenky 5400, doprava po Islandu 4600, doprava na/z letiště v Česku 1100, ubytování (stan) 4200, jídlo (většina z Česka) 2000.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.